Téměř všechny národy světa používaly cibuli v určitých fázích svého vývoje. Zpočátku sloužila k lovu nebo obraně. S vynálezem střelných zbraní byla lukostřelba dále rozvíjena ve sportu.
Tomu napomohlo olympijské hnutí, které získalo sílu po kongresu z roku 1894 v Paříži. Lukostřelba se provádí od roku 1900 na třech olympijských hrách, ale v roce 1920 byla vyloučena z olympijského seznamu. Po dobu 50 let se lukostřelci na hrách nezúčastnili. Teprve v roce 1972, na XX olympijských hrách v Mnichově, soutěže pokračovaly.
Přesto se sport rozvíjel, v roce 1931 byla vytvořena Mezinárodní lukostřelecká federace, která zahrnovala 5 zemí. Mistrovství světa se konalo, byla vyvinuta pravidla mezinárodní soutěže.
Poté, co se vrátil k programu olympijských her, zahájila pravidla reformy zaměřené na omezení počtu účastníků a zvýšení velkoleposti boje. Nyní se turnaje konají v rámci nového programu. Cílem sportovní lukostřelby je zasáhnout nejmenší vnitřní kroužek na terč o průměru 1, 22 metru. Mistrovství se hraje v individuální a týmové klasifikaci. Soutěže v individuální soutěži začínají cvičením „kruh FITA“ (144 šípů na čtyři vzdálenosti). V dalších fázích se soutěže konají ve dvojicích, s vyloučením po porážce. V těchto cvičeních atleti střílejí ze vzdálenosti 70 metrů a každý střílí 12 šípů. Tým tří dostane 27 ran. V individuálních i týmových šampionátech existují 4 sady cen pro muže a ženy.
V SSSR tento sport začal získávat popularitu až na konci 50. let. Prvními lukostřelci byli mistři střelby po kulkách Ivan Novozhilov, Anatoly Bogdanov a Nikolai Kalinichenko. Gruzínský atlet Ketevan Losaberidze vyhrál olympijské hry 1980 v Moskvě a stal se prvním a jediným zlatým vítězem v historii sovětských sportů v lukostřelbě.
Je zajímavé, že se jedná o jediný olympijský sport, v němž mohou lidé se zdravotním postižením soutěžit.
