Přehlídka pochází z bariérových závodů a lovu koní, které byly v Evropě v 18. - 19. století velmi populární. V 50. letech XIX. Století byly na pařížské jezdecké výstavě uspořádány první oficiální soutěže na překonání různých překážek na koních.
Tyto soutěže se postupně transformovaly do samostatného typu jezdeckého sportu, který se rychle rozšířil do mnoha zemí Evropy a Ameriky. Počínaje druhou polovinou 19. století se v Belgii, Německu, USA a od roku 1889 v Ruské říši konaly soutěžní skoky. O něco později se na britských ostrovech objevil skokanský můstek, kde stále zůstává jednou z nejtěžších a čestných soutěží.
Hlavním úkolem jezdce v klasickém parkurovém skákání je překonat překážky, které se nacházejí na hřišti v určité sekvenci s minimálním počtem trestných bodů. Nejrozšířenější systém pokut stanoví nábor 4 bodů za překonání překážky nebo za neuposlechnutí koně a za pád jezdce nebo koně, jezdce s koněm a 2 neposlušnosti, zpravidla se uděluje diskvalifikace. Průjezd trasy je omezen jasně definovanou lhůtou. Překročení této normy se trestá trestnými body, které se udělují za každou zmeškanou sekundu.
Soutěže se konají v aréně nebo na otevřeném oploceném místě o rozměrech nejméně 60 x 40 metrů. Moderní program olympijských her zahrnuje 2 typy soutěžních skokanských soutěží: osobní mistrovství o Velkou olympijskou cenu a týmové soutěže o cenu národů.
Poprvé byl do programu olympijských soutěží v roce 1900 zařazen skokový hippik. Na II. Olympijských hrách v Paříži překonali překážky jezdci z Belgie, Itálie a Francie. Na dvou následujících olympijských hrách v letech 1904 a 1908 neexistovaly žádné soutěže o skákání.
Do roku 1952 vedli vojenští jezdci osobní a týmové soutěže v tomto sportu. Na letních olympijských hrách v Helsinkách (1952) vyhrál první vítězství civilista Francouz Francouz d'Oriola. O čtyři roky později se Angličanka Patricia Smithová stala první ženou, která získala bronzovou medaili v týmových soutěžích v parkurovém skákání. V historii olympijského hnutí se vyskytly případy, kdy vítězové v týmových soutěžích nebyli identifikováni. V roce 1932 byly tedy v Los Angeles testy tak obtížné, že ani jeden z týmů nedokázal dosáhnout cíle.
Od roku 1956 je Německo uznávaným lídrem v parkurovém skákání a v týmovém šampionátu získalo tři po sobě následující zlaté medaile. Německý Hans Gunter Winkler se pětkrát stal olympijským vítězem, obdržel týmové nebo osobní zlato. V posledních desetiletích Německo opět prohlašuje, že je absolutním vůdcem.
Naši konkurenti na olympijských hrách ukázali skvělý výsledek. Na XXII hrách v Moskvě získali sovětští sportovci týmové zlato a osobní stříbro.
